Právní definice seniora stále chybí

K 1. 1. 2018 změní Svaz důchodců České republiky svůj název na Senioři České republiky. Pojem „důchodci“ se tak zamění za modernější a dnes také za užívanější termín „senioři“.

Zastáncům původního názvu je třeba připomenout, že pojem „důchodce“ neoznačuje pouze příslušníka starší generace, tedy příjemce starobního důchodu, ale také příjemce „invalidních, sirotčích, vdovských a vdoveckých důchodů“. Tedy příslušníky všech věkových kategorií. Pokud by se měl tedy název organizace v tomto smyslu precizovat, pokud by měl být relevantní, pak by zněl „Svaz starobních důchodců České republiky“. Trochu komplikované. Už jen proto, že pro mnoho aktivních „starobních důchodců“ je tento pojem právem nelibý. Prostě proto, že chtějí žít aktivní život, žijí jej a necítí se být nemohoucími stařenami a starci. Také jimi nejsou a mnohdy svou aktivitou a produktivitou předčí občany mnohem mladší.

Zastáncům pojmu „senior“ je třeba zase připomenout, že tento pojem není na rozdíl od pojmu „důchodce“ právně zakotven a také to, že za seniory a seniorky jsou ve sportu označováni příslušníci generace, kterou by mnohdy mohli tvořit vnučky a vnuci „starobních důchodců“.

Pojem „senior“ se v naší společnosti zažil. Je používán médii, politiky, v obecném jazyce a komunikaci atd., Máme domy pro seniory, projekty pro seniory, máme leccos pro seniory. Jen nevíme, kdo to ten senior je!

Bylo by proto dobré a žádoucí, kdyby byl přijat jednoduchý a logický zákon, který by tento pojem definoval.

 Seniorem by měl být každý občan, který splnil podmínky pro nabytí starobního důchodu stanovené legislativou České republiky. Bez ohledu na věk a bez ohledu na to, zda starobní důchod pobírá či nepobírá.

 Filosofie této definice spočívá v tom, že lidé, kteří splnili svou pracovní povinnost vůči státu, odvedli příslušné daně, mají právo na starobní důchod (důchodové zabezpečení), právní ochranu a další výhody ze strany státu.

Poskytování těchto výhod by tedy mělo být limitováno splněním podmínek pro nabytí starobního důchodu, splněním pracovní povinnosti vůči státu a nikoliv věkem, který se mění, případně dalšími podmínkami, které jsou rovněž proměnlivé.

Pojem „senior“ by se de facto ztotožnil s pojmem „starobní důchodce“.

V souvislosti s právním definováním pojmu „senior“ je třeba definovat i některé další související pojmy. Například to, co je „seniorská organizace“. Měla by jí být určitě organizace, která má minimálně padesát procent příjemců starobního důchodu.

Bylo by dobré, kdyby představitelé „seniorských organizací“ tuto jednoduchou úpravu navrhli osobám, nebo institucím, se zákonnou iniciativou.

Milan Dvořák